Výcvik psů

Na této stránce rád publikuji instruktážní videa paní Soni Šabatcké  a věřím , že zájemcům o výcvik a výchovu určitě pomohou

 http://www.boxer-starbox.cz/

 http://psiskola.websnadno.cz/

 

                                                SOŇA ŠABACKÁ

člen Kynologického klubu Zetor Brno, člen Kynologické záchranné jednotky ČR, člen Boxerklubu ČR a canisterapeutické organizace CANTES, držitel první výkonnostní třídy v záchranařině, výcvikář organizace KZJ ČR, bývalá rozhodčí SZBK ČR, národní rozhodčí KZJ ČR, celkem složeno 72 zkoušek z výkonu, účast na Mistrovství republiky záchranných psů, účast na Mistrovství světa záchranných psů, účast na Mistrovství MSK všech plemen

 

                 

 

Z knihy Psí škola hrou od Věry Jaríčkové

5. Aport

Aport je velmi náročný cvik a existuje mnoho způsobů, jak jej nacvičit. Mně se však nejvíce osvědčil jeden způsob, který byl úspěšný u všech psů i různých plemen. Oblíbila jsem si tuto metodu (kterou dále popíši) i proto, že je nenásilná, psovi umožňuje cvik dobře pochopit. Předem u této metody vím, jak aport se psem začnu nacvičovat, jak budu v ná­cviku pokračovat dál a také to, jak jej ukončím a přesně docvičím.
Někteří psovodi používají k nácviku aportu míček, peška, klacík nebo hned dřevěnou činku. Co ale potom, když přijde chvíle a psa tato hračka omrzí? Těžko ho nějakým trestem donutíme, aby aport přinesl. Takto bychom spíš dosáhli toho, že pes aportovat přestane, nebo se to později záporně odrazí ve výkonu psa tak, že cvik bude provádět se strachem nebo velkými chybami.
Před nácvikem aportu si musíme uvědomit, co se vlastně od psa při aportu vyžaduje a jak se cvik správně provádí.

Provedení cviku:
Před cvikem pes sedí vzorně u nohy psovoda. Nevybíhá pro aport bez povelu a pokud psovod povelem ,,APORT!" psa pro odhozený předmět nevyšle, sedí u nohy psovoda. Při zkoušce jej psovod nesmí ani přidržovat za obojek. Teprve na povel psovoda (když předtím psovod odhodil před­mět do vzdálenosti asi 10 m) pes vybíhá nejkratší cestou k aportu, uchopí jej a nejkratší cestou nese k psovodovi. S aportem v tlamě před něj usedá a v klidu (bez překusování) drží činku, dokud od psovoda nedostane povel "PUSŤ!". Na tento povel mu aport ochotně předá a na jeho další povel "K NOZE!" usedá k levé noze psovoda.
Protože má pes na jeden povel vykonat několik úkonů, a to přesně, rychle a s radostí, je proto tento cvik obtížný.
Zkušenostmi z výcviku štěňat, dospělých psů a také psů různých plemen jsem si sestavila tento postupný nácvik aportu. Jeho výhodou je to, že nácvik aportu mnou sestavenou metodou je pro psa přirozený, nenásilný, snad pochopitelný a v případě, že pes někdy mimořádně o aport ztratí zájem, vím, jakým způsobem znovu zájem o aport u psa obnovit.

Metoda se skládá z tohoto postupu nácviku:
1.fáze - zhotovení hadrového aportu
2.fáze - zaujmout pozornost psa o aport
3.fáze - přinášení hadrového aportu (s pamlskem) na vodítku 2-3 m dlouhém
4.fáze - přinášení hadrového aportu na vodítku 4--5 m dlouhém
5.fáze - aportování s připnutým dlouhý-m vodítkem 5-10 m, ale psovod konec vodítka nedrží
6.fáze - aportování lehké činky pro štěňata, na které je přivázaný hadrový aport s pamlsky
7.fáze - aportování lehké činky, na které je hadrový aport přivázaný, ale bez pamlsků (příp. jen jimi přetřený)
8.fáze - aportování dřevěné, lehké činky bez hadrového aportu (možno přetřít pamlskem)
9.fáze - aportování dřevěné činky
10.fáze- nácvik začátku aportu - naučit psa vybíhat za činkou jen na povel psovoda
11.fáze- jakmile pes odevzdá na povel činku psovodovi, naučit ho po chvíli na povel usednout k levé noze psovoda
12.fáze- udržet stálý zájem psa o aport

1. FÁZE: zhotovení hadrového aportu.
Na zhotovení hadrového aportu použijeme slabou látku*), která dobře saje - například starý pánský kapesník, kousek staré pleny. . . Dále si seženeme pro psa oblíbený a vábivý pamlsek, protože na tom, jak štěně zaujme, bude velmi záležet, například olomoucké tvarůžky, čerstvé maso nebo maso již trochu zapáchající, ne však závadné. Tyto pamlsky položíme na látku, do které je svážeme jako do uzlíku, aby při odhození nevypadly, ale aby jej psovod mohl snadno rozvázat.
Doporučuji psovodům předem tzv. trénink zručnosti, protože je třeba "uzlík" umět později velmi pohotově rozvázat, aby neochabl zájem psa o aport.

2. FÁZE: zaujmout pozornost psa o hadrový aport.
Získat zájem a pozornost štěněte o aport je v počátku velmi důležité a provádí se takto: předem připravený hadrový aport s pamlsky ukážeme štěněti a velmi radostnou intonací opakujeme: ,,APORT", ,,APORTEK!", případně i psa oslovíme a dáme štěněti možnost jej očichat, abychom plně získali jeho zájem a pozornost. Reakce psa může být různá. Některý pes po aportu pohotově chňapne a chce ho psovodovi vzít. Pokud psa po očichání tento aport nezaujme, opakujeme povel ,,Aportl", rozvážeme uzlík a štěněti z něj dáme ochutnat pamlsek. Pak se již pozornost a zájem štěněte o hadrový aport zvětší.

3. FÁZE: přinášení hadrového aportu s pamlsky uvnitř na vzdálenost 2-3 m.
Štěně je upoutané na vodítku nebo šňůře.

Jakmile získáme zájem psa o aport, který držíme v ruce, po chvilce jej odhodíme 1-2 m a opakujeme: ,,APORT!" (povzbudivou hlasovou intonací). Reakce psa je taková, že přiběhne k hadrovému aportu a uchopí jej do zubů. Ihned velmi radostně štěně pochválíme: "Hodný, Alan, hodný, drž!" a lehce psa za šňůru přitahujeme k sobě, přičemž využijeme také povel "Ke mně!", který už štěně zná. Aport mu na povel "Pusť!" po chvíli odebereme a velmi obratně rozvážeme cípy hadrového aportu. Štěně pamlsky přímo z hadrového aportu odměníme. Během rozvazování cípu aportu si vodítko přišlápneme, aby na nás štěně neskákalo nebo neodběhlo pryč. Štěněti se tato "hra" s hadrovým aportem velmi zalíbí. Je to vlastně způsob lovu, protože hozený aport mu připomíná pohybující se kořist, po jejímž ulovení pes získá potravu. Toto cvičení opakujeme denně před krmením dle zájmu psa 1-6x. Jakmile vidíme, že zájem o aport je již menší, cvik skončíme.

CO SE NÁM V TÉTO FÁZI NESMÍ STÁT:
Psa máme ve fázi nácviku Č. 3 stále na vodítku nebo šňůře. Nesmíme cvik provádět bez vodítka. Jakmile se psovi podaří (pokud není upoutaný) s hadrovým aportem utéci, nechce ho přinést psovodovi, ale vzdálí se od něj a po jeho roztrhání všechny pamlsky sežere. Částečnou neúspěšnost v nácviku aportování může způsobit to, že psovod je pomalý, nešikovný a dlouho mu trvá, než štěněti aport odebere, rozváže cípy a štěně odmění. Pes dlouhým čekáním ztratí zájem o přinesený aport a výcvikový efekt se ztrácí. Varuji mladé a nezkušené psovody a také ty méně trpělivé, kteří mají radost, že štěně hadrový aport s pamlsky rychle uchopí a přináší psovodovi, před tím, ve snaze se na cvičišti "ukázat", odepnout vodítko a nechat štěně aportovat bez vodítka. Štěně tuto volnost rychle ucítí, a protože aportování nemá ještě dostatečně upevněno, může se stát, že s aportem psovodovi uteče. Následuje, hlavně u nervóznějších psovodů, trest, který vede občas k úplné ztrátě zájmu o aport.
Pokud je zájem psa o aportování menší, je nutné jej v jeho zájmu povzbuzovat. Pokud ve chvíli, kdy hadrový aport odhodíme, pro něj štěně neběží rychle, můžeme k aportu sami přiběhnout a rukou "hravě" aport popostrčit. Jakmile štěně k aportu běží, velmi radostnou intonací jej chválíme: "Hodný, Alan! Hodný, aport!"

4. FÁZE: aportování hadrového aportu s pamlsky - psovod jej odhodí na vzdálenost
4-5 m.

Na nácvik používáme lehkou prádelní šňůru nebo dlouhé stopovací vodítko. Postup je úplně stejný, jako ve fázi č.3. Vždy je nutné před odhozením hadrového aportu vzbudit o něj u psa zájem a psa na aportování připravit.
V této fázi již je zájem štěněte o aport do určité míry vypěstovaný opakováním cviku a pes již ví, že za přinesený aport bude odměněn a pochválen. Proto pes již ve chvíli, kdy psovod vytáhne z kapsy hadrový aport, kolem něj začne vesele skákat s pohledem upřeným na aport. ,Je už soustředěný, kdy psovod dá povel a hadrový aport odhodí.
V závěru této fáze je dobré, pokud je to možné a pes přinesený hadrový aport před námi rychle neupustí (což však není v této fázi chyba), se s ním o aport krátce tahat. Až pak povelem "Ke mně'" psa posadíme a po chvíli (po povelu: „PUSŤ'') jej odebereme. Při tahání o aport zdůrazňujeme povel: "Drž, hodný, drž!"

5. FÁZE: aportování hadrového aportu s pamlsky na vzdálenost 5-10 metrů, pes má na obojku připnutou dlouhou stopovací šňůru, ale psovod konec šňůry nedrží.
Aportování provádíme stejně jako ve fázích předchozích: vzbuzení zájmu o aport, odhození aportu již na vzdálenost 5-10 m. Pes aport uchopí, psovod psa velmi pochválí a opakuje: "DRŽ, KE MNĚ'"
Stálým opakováním pes již sám po uchopení nese aport k psovodovi, protože si upevnil návyk, že odměnu dostane od psovoda jen z hadrového aportu a tehdy, když mu aport přinese.
Dlouhou šňůru máme zatím připnutou pro jistotu, kdyby ještě někdy přece jen psa napadlo s aportem se vzdálit směrem od nás. Jestliže pes aport nosí po uchopení vždy a spolehlivě k psovodovi, přistoupíme k nácviku fáze č 6.

6. FÁZE: aportování lehké činky pro štěňata, na které je přivázaný hadrový aport s pamlsky.
Nyní již máme jistotu, že nám pes aport vždy přinese, a proto aportování v této fázi již budeme nacvičovat se psem neupoutaným. Další nácvik bude ztížen tím, že již k aportování (přinášení) budeme používat lehkou činku pro štěňata. S touto činkou je třeba hrou štěně seznámit před nácvikem! Náhlé použití nového náčiní, se kterým se štěně předem neseznámilo, by nemuselo přinést žádané výsledky. Pes by byl z nové činky překvapený a nemusel by ji chtít nosit. S činkou jej předem hravě seznámíme bud' v kotci, kde mu ji ponecháme, nebo se o ní se psem lehce přetahujeme. Ovšem bez povelu a požadavků splnění cviku. Pak si činku připravíme na výcvik.
Ovážeme kolem ní hadrový aport s pamlsky, který pes dobře zná. Další nácvik aportu bude stejný, jako ve fázích předešlých, pouze k rychlému odměňování psa používáme pamlsky z přední kapsy bundy, které psovi po odebrání dáváme na hadrový aport (jako kdybychom je z něj vyndali).

7. FÁZE: aportování lehké štěněcí činky, na které je přivázaný (obtočený) hadrový aport bez pamlsků. Případně samotná činka, přetřená pamlsky.
Nácvik je stejný jako dříve. Sledujeme reakce psa, zda se se ztíženým úkolem vyrovnává dobře a nečiní mu problémy.

8. FÁZE: aportování lehké, dřevěné činky. Dle potřeby možno z počátku ještě střed činky přetřít pamlsky.
I s touto činkou psa hrou seznámíme předem. Pokud to již není nutné, provádíme nácvik aportování pouze se samotnou činkou. Přetřít střed činky pamlsky můžeme jen někdy, u psů, kteří by (chvilkově) neměli v některý výcvikový den o aport zájem. Přetřená činka ho povzbudí a připomene psovi příjemné chví1e, kdy nosil ještě aport hadrový a s pamlsky.

9. FÁZE: aportování dřevěné činky, zpřesnění nácviku počáteční fáze cviku "aport!".
To je naučit psa vybíhat za odhozenou činkou jen na povel psovoda. Nácvik aportování bude dál probíhat takto: hrou s činkou, kterou však psovi nedáme, vzbudíme jeho zájem. Nyní již velíme psovi povel: "K noze!". Podržíme jej za obojek, aby nám po odhození činky nemohl hned za činkou vyběhnout. Znovu důrazně opakujeme povel: "K noze!", protože pes má velkou snahu běžet za činkou. Proto důrazně trhneme obojkem, aby se pes zklidnil a teprve nyní jej na povel vysíláme, aby činku přinesl. Ještě i v této fázi (jako při počátečním nácviku) využíváme pomocné povely a pochvalu:
- když pes činku uchopí - "Hodný, drž!",
- když ji přináší - "Ke mně!",
- když ji drží před psovodem - "Drž!", dokud psovod činku neodebere. Opakujeme, dokud pes za činkou nezačne vybíhat jen na povel.

10. FÁZE: zaměřit se na další zpřesnění provedení cviku "aport", tj. aby pes, který činku před psovoda přinesl, ji bez povelu neupouštěl z tlamy.
Pokud náš pes je náruživý aportér a po donesení hadrového aportu nebo činky jsme se s ním mohli o ni chvíli tahat (než od nás dostal povel: "Pusť!"), bude sám nyní činku držet.
Pokud pes před námi činku upouštěl, což však do této fáze nebyla chyba, je nutné nyní již cvik i v této fázi docvičit. Proto již budeme od psa vyžadovat, aby ji alespoň krátkou chvíli dovedl v tlamě držet.
Nácvik se provádí takto:
Když pes činku před nás přinese (a chce ji pak upustit), nečekáme, psa si přidržíme za obojek a druhou rukou mu mírně pod bradou zvedneme hlavu. Takto mu činka z tlamy nebude vypadávat. Opakujeme povel: "Drž!" Pokud se pes bude tvrdošíjně snažit činku upouštět, zvedneme ji, přísně mu ji vložíme do tlamy, hlavu pod bradou mírně přizvedneme a opakujeme důsledně: "DRŽ!". Po krátké chvíli odebereme činku na povel "Pusť!" a psa hodně pochválíme, odměníme pamlskem. Opakujeme tak dlouho, dokud si pes na tuto úroveň cvik aport neosvojí. Dbáme také na přesné provádění cviku - tj. aby pes, který před námi sedí a činku drží v tlamě, seděl rovně!

11. FÁZE: naučit psa po odevzdání činky na povel sednout k levé noze psovoda.
Mezi částí cviku "aport - odevzdání činky" a částí "usednout na povel psovoda k jeho levé noze" - již od počátku dodržujeme krátkou pauzu Psa můžeme naučit přecházet z polohy, kdy sedí před psovodem do polohy, kdy má usednout k noze psovoda - předem. A to bez cviku "aport" za pomoci vodítka, kterým si psa po povelu mírně přitáhneme a usměrníme do sedu u levé nohy.

12. FÁZE: udržovat stálý zájem psa o aport.
Zde si musíme uvědomit, že správný psovod vyžaduje od psa nejen plnění úkolů, které mu při výcviku dává, ale také si najde chvíle, kdy si se psem jen hraje. Je dobré si zvyknout umět si se psem pohrát pravidelně, například po cvicích poslušnosti.
Při hře nevyžadujeme na psovi přesné provedení cviku "aport". Ke hře používáme pískací gumové hračky, míč, činku atd. . . Se psem se o ně radostně honíme, přetahujeme, hrajeme. Tyto veselé chvilky ve psovi dále upevňují radost z aportování.

Závěrem:
Tato metoda nácviku aportu má ještě jednu výhodu. Poklesne-li někdy (ne však vinou psovoda) zájem psa o aport, můžeme postupovat takto: 1x psa večer nenakrmíme a vrátíme se zpět k počátečnímu aportování hadrového aportu s pamlsky a ráno psa krmíme jen z hadrového aportu. Zájem psa se jistě upraví. Pokud však začínající psovod zvolí hned od začátku k aportování míček, činku, klacek, těžko pak v okamžiku, kdy pes o tento předmět ztratí zájem, jej může donutit znovu předmět nosit.
==========================

*) Mě se naopak osvědčila pevná savá látka, a to obyčejná žínka, ve které jsou pamlsky, a ke šňůře je připevněna smyčkou, která se lehce a hlavně rychle sejme. Nezápasí se s uzly.

 

 

                                                                                                  

 

"Chceš-li ovládat svého psa, musíš se nejdřív naučit ovládat sám sebe“

   Ladislav Mach

 
 
Chceme-li úspěšně vycvičit svého psa, měli bychom si uvědomovat i skutečnosti, které nám mohou ulehčit, ale také ztížit dosažení očekávaných výsledků našeho snažení.
Pokusme se v následujících řádcích podívat na to, čím vším působíme při výcviku na našeho psa, jakým způsobem spolu komunikujeme. Možná někteří namítnou, že je to zcela jasné a jednoduché – povely. Ono to ale zase tak úplně jasné a jednoduché není. Se psem nekomunikujeme a nepůsobíme na něj jen slovně - povely, ale mnoha jinými způsoby a faktory, aniž bychom si to uvědomovali. Pro našeho psa představujeme jeden jediný komplexní podnět, kterým na něho působíme. Se psem neustále komunikujeme, a to i v době, kdy si myslíme, že nic neděláme. Pes nás totiž neustále vnímá, a to prakticky všemi svými smysly. Jediným smyslem, kterým nás nevnímá je chuť (pokud nás však už nechce zrovna zakousnout). Stačí např. drobná změna našeho chování, rytmu dýchání či výrazu v očích a již se psem komunikujeme. Nejprve si udělejme takový přehled způsobů a faktorů, kterými, mnohdy nevědomky, působíme na svého psa, a které slouží k vzájemné komunikací.
 
Na psa působíme zejména:
a) hlasem,
b) pachem,
c) oblečením,
d) pohyby a polohou těla,
e) mimikou,
f) dotykem.
 
Protože pro náš úspěšný výcvik je uvedené konstatování velmi důležité, rozeberme si jednotlivé položky tohoto výčtu - dílčí podněty a faktory, kterými se psem komunikujeme.
 
a) Hlasu přikládáme při výcviku dle ZŘ IPO největší důraz. Je to zejména proto, že veškerá povelová technika je, až na dvě výjimky, pouze hlasová. Těmito výjimkami je pouze cvik „vysílání vpřed s odložením“ a „vyhledání figuranta“, kde se používá nejen zvukový, ale i pokynový povel, a to současně se zvukovým. Jen pro úplnost připomenu všeobecně známou věc; pes nerozumí významu našich slov, ale vnímá náš hlas pouze jako souhrn tónů. Náš povel vnímá asi tak, jako my vnímáme v hudbě melodii; tzn., že na našem hlasu vnímá jeho zabarvení, délku tónů, intonaci, výšku i sílu hlasu. Proto chceme-li, aby nám náš pes prováděl jednotlivé cviky spolehlivě, musíme se také naučit správně používat svůj hlas. Chceme-li mít tedy dobře vycvičeného psa, měli bychom se naučit svůj hlas dobře ovládat, aby pes rozeznal, kdy vydáváme povel, kdy psovi něco zakazujeme, kdy ho povzbuzujeme, kdy jsme nespokojeni a naopak, kdy psa chválíme apod. To vše bychom měli provádět tak, aby náš pes jasně rozeznával rozdíly mezi jednotlivými sděleními. Tedy nejenom nezdrobňovat povely nebo je jakkoli modifikovat či měnit, ale vydávat je ve stále stejné „melodii“. Naučit se dokonale ovládat svůj hlas je hodně důležité, i když mnoha psovody velmi podceňované.
Do našeho hlasového projevu bychom měli zařadit i různé zvuky, které vydáváme při dýchání, smrkání, kašlání a pod. I těmito zvuky - hlasovými projevy můžeme komunikovat se psem a ovlivňovat jeho reakce. Pokud některý z těchto projevů používáme záměrně k ovlivnění výkonu psa, tak takováto forma komunikace není samozřejmě přípustná.
Jak jsem již uvedl, považuji používání hlasu za velmi důležitý faktor významně ovlivňující výcvik a komunikaci se psem. K používání hlasu se ještě vrátíme později, až budeme podrobněji pojednávat o povelech a o pochvale.
 
b) Náš pach musíme považovat za další silný podnět - faktor, kterým při výcviku působíme na psa a kterým nevědomky komunikujeme s naším psem. Jak všichni víme, každá osoba má svůj typický a osobitý pach. Pes si náš typický - individuální pach velmi rychle zapamatuje a je schopen jej rozlišit mezi mnoha dalšími. Tato schopnost má pro nás ve výcviku obrovský význam, např. při zahájení nácviku stopování. Proto se provádí počáteční nácvik stopování na vlastních stopách; tedy nejenom proto, že bychom si měli dobře pamatovat průběh vlastní stopy, ale především proto, že pes si dobře pamatuje náš pach a nácvik je potom pro něho snazší. Jenomže …. Pes nevnímá náš pach jenom při nácviku pachových prací, ale vnímá náš pach neustále, tedy i při trénování cviků poslušnosti a obrany. Jestli si vzpomínáte, tak toto téma jsme nakousli již v 1. dílu, když jsme se zaobírali sami sebou, resp. důležitými vlastnostmi psovoda. Takže všichni již víme, že náš pach pes velmi dobře vnímá a podle našeho pachu je okamžitě schopen rozpoznat naše duševní rozpoložení a nálady. Náš pach se mění v závislosti na našem duševním rozpoložení, na našich náladách a pocitech. Jak může být důležitá změna našeho pachu ve výcviku si ukažme na příkladu. Jeden psovod měl psa, se kterým měl potíže při přivolání. A tak jak to bývá, nechal si poradit od jednoho zkušenějšího psovoda, kterému násilí při výcviku nebylo úplně cizí. Ten tvrdil, že nejlepší metodou jak zlepšit přivolání je psa pořádně vycukat. Samozřejmě až v okamžiku, kdy nakonec pes přece jenom přijde k psovodovi. Dotyčný psovod si nenechal vysvětlit, že tohle není ta správná cesta k úspěšnému nácviku přivolání. Protože onen zkušenější psovod byl v očích dotyčného psovoda „Mistr“, tak se vydal zlepšit přivolání touto metodou. Když psa vycukal poprvé i podruhé, vypadalo to na první pohled docela nadějně. Psovod si dokonce liboval, jak snadno naučil svého psa přivolání, jak to bylo jednoduché. Když však další den pes opět nechtěl přijít na přivolání, tak psa znovu vycukal. Místo přiřazení k noze však pes odeběhl a už nechtěl přijít. A když se psovod vydal k němu, pes neustále odbíhal a udržoval si vzdálenost cca 5 m. Držel si od psovoda tzv. bezpečnou vzdálenost. Protože onen psovod byl vždy v okamžiku, kdy jeho pes nechtěl přijít na přivolání, značně rozrušený, pes si onen typický pach nervózního psovoda dobře zapamatoval. A kdykoli začal být psovod z nějakého důvodu nervózní nebo rozrušený, pes to podle pachu spolehlivě poznal a okamžitě se vzdálil od psovoda na onu bezpečnou vzdálenost cca 5 metrů a tuto vzdálenost si neustále udržoval. Jedinou záchranou pro psovoda bylo, že měl u cvičáku auto. Když otevřel psovi auto, pes do něj naskočil a tímto jediným způsobem byl psovod schopen psa odchytit. Pes žil ještě více než 5 let, ale už nikdy se psovodovi nepodařilo napravit uvedenou hrubou při nácviku přivolání. Jak jsem již uvedl, změna pachu u psovoda byla jasným podnětem – signálem pro psa, co bude následovat.
V předchozích dílech jsem radil, že pokud psovod „není ve své kůži“, že by neměl cvičit, ale místo cvičení by měl jít spíše se psem na procházku. To je sice pravda, ale … ale ne stoprocentní. Vyspělý psovod, který se však umí dokonale ovládat, by naopak měl vyhledávat situace, kdy je nervózní a rozrušený měl by jít se psem cvičit. Pes si zvykne na to, že i když se u psovoda v důsledku nervozity mění jeho pach, že pro psa z toho neplyne nic negativního; že není trestán a nejsou používány pro něj nepříjemné či dokonce bolestivé podněty. Když jdete na zkoušku či na soutěž, tak se vždy mění váš pach a pes toto velmi dobře vnímá. Čím více chcete uspět, tím více jste nervóznější a rozrušenější. A mohu říci, že se to týká všech psovodů bez vyjímky; tedy i těch, kteří startují i na těch nejprestižnějších mezinárodních soutěžích. A je docela možné, že tito špičkoví psovodi mohou být daleko nervóznější než ostatní psovodi. Jisté však je, že se dokážou lépe ovládat a skrývat tuto svoji nervozitu než ostatní psovodi, takže na první pohled není pro oko diváka zřejmá. Ovšem ani oni nejsou schopni svoje skutečné rozpoložení skrýt před svým psem. Ale jak jsem již předeslal, cvičení v rozrušení si může dovolit jen psovod, který se umí dokonale ovládat a který se nenechá za žádných okolností strhnout k nepřiměřenému násilí nebo nějaké nespravedlnosti vůči svému psovi. Při této příležitosti bych rád uvedl jedno moc hezké moudro:
 
c) Jiným podnětem – komunikačním prostředkem pro psa může být i naše oblečení. Pokud používáme při tréninku stále stejné oblečení, pak toto oblečení bude velmi brzy signálem pro psa, že bude následovat cvičení. Pes má totiž neobyčejnou schopnost asociace. Význam stejného oblečení bude mít největší význam ve dvou krajních polohách, a to když se pes buď těší na cvičení a nebo naopak, když cvičení je pro něho stresující. Stále stejné oblečení může být pro nás mnohdy výhodou, ale jsou případy, kdy se to může jevit jako nevýhoda. Proto je zapotřebí v tréninku občas měnit druh oblečení, aby ta přílišná spojitost na stejný druh oblečení nebyla na závadu. To se může stát v případě, kdy neustále trénujeme např. jen v kombinéze a na soutěž si připravíme parádní dvoudílný komplet, ve kterém (a nebo jemu podobném oblečení) jsme nikdy netrénovali. Potom se může stát, že náš pes nebude dostatečně koncentrovaný a předváděný výkon může být o poznání horší. Spojitost na druh oblečení, ale může mít i pozitivní dopad na výkon psa. Pokud máme možnost nastoupit na zkoušku či soutěž v oblečení, které požíváme v tréninku, bere pes naše oblečení jako signál, že se bude cvičit a bude lépe koncentrovaný. Použití tréninkového oblečení je výhodou ovšem jen v případě, že si naše oblečení pes spojuje s příjemnými zážitky.
 
d) Dalším velmi důležitým způsobem, kterým komunikujeme se psem, jsou naše různé pohyby a polohy těla. Nemám teď na mysli žádné mechanické působení na psa při výcviku pomocí vodítka, rukou a nebo u některých psovodů dokonce i nohou – k tomu se dostaneme později, ale něco naprosto odlišného. Při cvičení IPO, a to ať už při tréninku nebo při předvádění psa na zkoušce či soutěži, vykonáváme logicky určité pohyby tělem, a to ať už vědomě či nevědomky. Vezměme si např. cvik ovladatelnost bez vodítka. Provádíme se psem pohyb normální chůzí, poklusem, pomalou chůzí, děláme obraty a také se zastavujeme. A tady právě mohou vznikat docela velké potíže.Chceme-li, aby pes cvičil perfektně a s jistotou, pak náš pohyb a držení těla musí být, stejně jako náš hlasový projev, prakticky pořád stejné. Pro našeho psa musíme být řečí těla, jak se vzletně říká, jasně čitelní a předvídatelní! Uvědomme si, že např. při zmíněném cviku ovladatelnosti bez vodítka nás pes musí po celou dobu sledovat přesně, a to i při obratech a bez jediného povelu se také zastavit a sednou si k naší noze. Slovní povel je povolen pouze při vykročení ze základního postoje a při změně způsobu (rytmu) pohybu. Aby nás pes mohl přesně sledovat i při obratech, musíme naším pohybem a držením těla psovi vysílat jasný signál, kdy budeme provádět obrat vlevo, kdy vpravo, kdy čelem vzad a kdy se zastavíme. Přiznám se, že nemám na mysli takové ty různé nepovolené pomocné pohyby těla. To určitě ne, protože tyto pomocné pohyby oko diváka a hlavně rozhodčího okamžitě vidí, resp. mělo by vidět. O tom, že správné a stále stejné pohyby těla psovoda jsou důležité se např. přesvědčil na MS FCI 2006 finský psovod, jehož pes při obratu vlevo prováděl obrat čelem vzad. Důvod byl jasný. Na této soutěži psovod se určitě pohyboval jinak než v tréninku a najednou byl pohyb psovoda pro psa „nečitelný“, resp. pohyb tělem při obratu vlevo vyhodnotil jako obrat čelem vzad. Protože pes prováděl obrat čelem vzad západním stylem (obíháním psovoda), logickým důsledkem tohoto nedorozumění bylo, že pes se připletl psovodovi pod nohy. Bylo jenom velkým štěstím, že psovod přes psa úplně nepřepadl. Pochopitelně toto zaváhání znamenalo pro psovoda hodně citelnou ztrátu.
Důležitá je také rychlost našeho pohybu. Pokud chceme, aby práce psa byla rychlá, musíme také my provádět rychlé, ale ne zase zbrklé, pohyby. Na první pohled se vám to může jevit jako samozřejmé a logické, ale ne vždy si toto uvědomujeme a takto cvičíme.
Zatím jsme si řekli o žádoucích pohybech. Výcvik také ovlivňují i nežádoucí pohyby, kterými se snažíme vědomky či nevědomky pomoci psovi. Bohužel takové ty různé úkroky, nakrucování a další pohyby tělem jsou velmi časté nejen v tréninku, ale i na soutěžích, a to i na vrcholové úrovni. Dříve toto rozhodčí přehlíželi a příliš nepenalizovali. V současnosti se na soutěžích na nepovolené pomocné pohyby psovoda a tím nepovolenou pomoc psovi začíná klást daleko větší důraz než před pár lety a začínají se více penalizovat. Možná, že si někteří z vás řeknou, že tohle se vás netýká, ale… Ale obávám se, že opak je pravdou. Na základě zkušeností mohu zodpovědně prohlásit, že až na naprosto ojedinělé vyjímky, všichni dělají vědomky či nevědomky různé nestandardní a pomocné pohyby. Tyto pomocné pohyby nelze vnímat a posuzovat jinak, než jako nepovolený pomocný povel a tudíž jako chybu psovoda!! Logickým důsledkem by mělo být snížení bodového ohodnocení a při významné pomoci ze strany psovoda by cvik měl být dokonce anulován. Nejčastější chybou je různé natáčení, a to jak při pohybu, tak při obratech či zastavení. Při odložení za pohybu připozastavení nebo pohyb hlavou, kterými si kontrolujeme zaujetí správné polohy psem. Při „odkládačkách“ za pohybu používáme také různé pohyby rukou. To vše je nutno posuzovat jako nedovolenou pomoc. Při aportech a při předsedání psa se jedná o různá naklánění dopředu či dozadu. Při přiřazování psa k noze z předsednutí jde o různá nakrucování a vlnění tělem, kterými pomáháme psovi zaujmout správnou polohu. Pokud mému konstatování nevěříte, nechte si váš trénink natočit na video a pak se na něj v klidu podívejte. Sami nejlépe uvidíte, zda vaše vystupování, držení a poloha těla je po celou dobu cvičení korektní a nebo do jaké míry používáte nepovolené pomocné pohyby a polohy těla. Velkou chybou je, když psovodi, kteří v tréninku používají tyto pomocné pohyby těla, si tohle uvědomí a na zkoušce nebo soutěži si tuhle nectnost „odpustí“ a jejich vystupování je najednou jiné - korektní. Na první pohled se může zdát, že je vše v pořádku, ale… Ale svého psa najednou dostaneme do situace, kterou nezná a kdy nejsme pro něj dostatečně čitelní a předvídatelní. Najednou pes neví, co po něm vlastně chceme, protože takovéto chování psovoda z tréninku vůbec nezná. Náhlé korektní vystupování psovoda bez pomocných pohybů má za následek, že se pes zachová jinak než bychom chtěli a neprovede cvik vůbec a nebo provedení cviku není takové, jaké bychom si přáli a jaké předvádí v tréninku. Nejtypičtějším příkladem důsledků rozdílného vystupování psovoda v tréninku a na soutěži můžeme vidět zejména při cvicích odložení za pohybu vsedě nebo ve stoje. Hlavně odložení za pohybu vsedě bývá kritickým místem, kde nejeden pes selže, a to i na vrcholových soutěžích. Důvodem je především rozdílnost chování psovoda v tréninku a při vlastní soutěži – špatná komunikace se psem. V tréninku si většina psovodů kontroluje zaujetí správné polohy pootočením hlavy. Obvykle i v okamžiku odložení mění tempo pohybu. Samozřejmě, že tyto pomocné pohyby jsou pro psa součástí povelu. A protože na soutěži tyto pohyby psovod neprovádí, pes nemůže reagovat úplně správně. Důvod je jasný – nesprávná komunikace se psem. Při této příležitosti je nutné si uvědomit, že psi více vnímají „řeč těla“ než slovní povely !! Pokud psovi dáme dva navzájem si odporující signály, pes bude reagovat především na „řeč těla“. Ukažme si příklad: Se psem, který je vycvičen podle národního zkušebního řádu, provádíme odložení za pochodu vsedě. Pro odložení dáme psovi slovní povel „sedni“ a přitom zároveň mávneme rukou jako u cviku „lehni“. Možná budete překvapení, ale pes si nesedne, ale lehne. Proto si zapamatujme důležitou skutečnost; pes vnímá signály těla intenzivněji a přikládá jim větší význam než povelům slovním !! Proto bychom v tréninku měli věnovat daleko větší pozornost těm vědomým či nevědomým pomocným pohybům a polohám těla a snažit se jim vyvarovat.
e) Také naše mimika může ovlivňovat výcvik a výkon psa a je důležitým komunikačním prostředkem. Mimikou můžeme sice psa ovlivňovat, ale v daleko menší míře, než třeba řečí našeho těla. A to ještě jen v situacích, kdy nám pes vidí přímo do tváře a nebo pokud nás pozorně sleduje tzv. očním kontaktem. Mimikou obvykle nevědomky vyjadřujeme naše vnitřní pocity a hnutí mysli. A protože pes je velmi vnímavý tvor a i malé změny naši mimiky je schopen zachytit a případně na ně reagovat. Do mimiky bych zařadil i pohled z očí do očí, tzv. oční kontakt. Zvláště psi, se kterými jsme v častém kontaktu a se kterými „prožíváme“ víc než jen vlastní cvičení na cvičáku, jsou velmi vnímaví. Oční kontakt přímo vyhledávají a berou ho jako důležitou součást vzájemné komunikace. Z našeho pohledu mnohdy dokážou vyčíst daleko více než bychom si přáli. Psi reagují nejen na změnu výrazu očí, ale i na změnu rytmu našeho dechu. Nezřídka říkáme, že psi dokážou číst naše myšlenky. Někdy nám tato schopnost může při výcviku pomoci, jindy však může být ale spíše na škodu. Někteří psovodi využívají mimiky např. při zastavení psa při přivolání. Aby pes včas zastavil a nečekal rozkročení psovoda a prohození balónku, psovod se např. v posledním okamžiku (několik metrů před psovodem) zadívá do země, zvedne obočí, vykulí oči apod.
Při této příležitosti bych si dovolil osobní příklad. S Oskarem trávíme prakticky veškerý volný čas a i z tohoto důvodu je jeho schopnost „číst naše myšlenky“ je obdivuhodná. Ale… Nejednou jsem na tuto jeho schopnost doplatil. Ačkoli se snažím při cvičení neustále zachovávat „indiánskou tvář“ a nedávat na sobě znát co chci cvičit, přesto on většinou stejně ví, co v nejbližším okamžiku udělám. A protože cvičí rád a s chutí, snaží se mi splnit „moje přání ještě dřív, než ho vyslovím“. Na soutěžích pak nejednou začal cvičit dřív, než jsem dal povel a nebo naznačil pohyb tělem. Rozhodčí si toho samozřejmě všimli a my ztráceli body za cvičení před povelem. Proto nám v současnosti v tréninku hodně času zabere právě procvičování ovládání mysli, svého těla i mimiky, abych Oskara „oklamal“ a aby on nebyl příliš aktivní a necvičil před povelem.
Cviky poslušnosti uvedené ve zkušebním řádu IPO nejsou samy o sobě příliš těžké. Aby se však jejich provádění ztížilo, kladou se na jejich provádění přísná kritéria a požadavky. V posledních letech se nejen nedovolují žádné pomocné povely - pohyby tělem, ale nesmí se provádět ani komunikace očima – oční kontakt. Proto se psovod při chůzi se psem u nohy, a nejen u tohoto cviku, nesmí koukat na psa a do jeho očí a tím ovlivňovat jeho výkon. Tímto požadavkem se některé cviky (zejména však cvik ovladatelnost bez vodítka, zvaný chůze u nohy) dostaly do úplně jiné dimenze.
 
f) Posledním uvedeným způsobem, kterým můžeme komunikovat se svým psem, je dotyk. Možná, že vás tento uvedený způsob vzájemné komunikace mezi psovodem a psem překvapil. Někteří jej možná používají, aniž by si to však uvědomovali. Nejtypičtější situace, kdy můžeme ovlivňovat svého psa dotykem, nastává v obraně při zadním doprovodu a při přechodu od makety na výchozí polohu pro útěk. U těchto cviků má jít pes po celou dobu volně u nohy psovoda a přitom pozorně sledovat figuranta. Jenomže jak to provést, aby pes mohl dokonale splnit oba tyto požadavky; tedy aby byl pes plně soustředěný na figuranta a přitom si dokázal kontrolovat správnou polohu u nohy svého psovoda?! Pokud nechceme, aby pes těkal pohledem z figuranta na vás (to je samozřejmě chybou), pak jediným řešením je kontrola polohy dotykem svého těla o nohu psovoda. Pes se přimáčkne k noze psovoda a tím spolehlivě kontroluje svoji polohu. Pochopitelně se nesmí na psovoda nalepit natolik, aby psovoda omezoval v pohybu. Pokud chceme plnou koncentraci na figuranta, pak jediným racionálním řešením je naučit svého psa, aby se nohy psovoda jen jemně dotýkal a tak vlastně kontroloval svoji správnou polohu.
Do uvedeného způsobu ovlivňování psa by bylo možné zařadit i ovlivňování vodítkem. Tím nemám na mysli různá cukání nebo tahání vodítkem, ale způsob komunikace se psem přes napnuté vodítko. Zdá se to neuvěřitelné, ale pes dokáže poznat naše hnutí mysli i přes napnuté vodítko. Dokáže rozeznat drobnou změnu napětí ve vodítku, způsobeným změnou našeho vnitřního rozpoložení. Ukažme si praktický příklad.
Vidíme cizího psa a máme obavu, aby nepřišel k nám a aby nedošlo ke vzájemnému napadení psů. Pes naše obavy pozná i podle změny napětí ve vodítku a podle toho reaguje. V případě, že máme agresivního jedince, tak bude okamžitě připraven k agresivnímu chování. Pokud se však dokážeme oprostit od této obavy, tak ve stejné situaci bude většinou náš pes reagovat úplně jinak; nebude reagovat přípravou k agresivnímu chování.
Poslední dobou, zřejmě pod vlivem pořadu „Znalec psí duše“, se často hovoří o přenosu energie mezi majitelem a jeho psem. Jedná se o přenos pozitivní či negativní energie. Pod pojem ovládání psa svojí energií je vlastně zahrnuto komplexní působení na psa – komunikace se psem, a to všemi výše uvedenými způsoby a faktory. I když mlčíme, tak přesto ke svému okolí vysíláme určité signály; komunikujeme tzv. nonverbální (mimoslovní) komunikací. Naši psi jsou velmi vnímaví k těmto signálům. Signály tvoří kombinace postojů, posunků, mimiky, mimoslovních hlasových projevů, dýchání a pachů, které vydává - vysílá do svého okolí neustále každý člověk a které prozrazují, v jakém jste vnitřním rozpoložení a dokonce jaké máte bezprostřední záměry. Se psem tedy neustále komunikujeme, aniž bychom si to uvědomovali. O tom, jak důležitá je nonverbální komunikace či energie, kterou vyzařujeme, svědčí i následující příklad.
Psovod si stěžoval, že jeho pes již neprovádí "odkládačky" za pohybu tak rychle jako dříve a ne vždy spolehlivě zaujme požadovanou polohu. A to vše přesto, že ještě nedávno tyto cviky pes prováděl rychle a požadované polohy zaujímal naprosto spolehlivě. Jak se později ukázalo, jednou pes neprovedl tyto cviky dobře a psovod znejistěl. A v dalších trénincích začal už předem pochybovat o tom, zda jeho pes provede uvedené cviky správně. Ačkoli na psovodovi nebylo na první pohled nic patrného, jeho vnitřní nejistotu a pochybování pes poznal naprosto neomylně a problémy s uvedenými cviky se opakovaly i v dalších trénincích. Stačila však jen přítomnost kouče, který dodal psovodovi trochu psychologické podpory a pes cvičil jako dříve. Polohy zaujímal rychle a spolehlivě. Proto než začne hledat odpověď na otázku: Proč vám pes necvičí tak jako dříve, tak se nejprve zamyslete nad tím, zda vaše vnitřní rozpoložení a energie, kterou vysíláte do okolí, nejsou jiné než dřív; jestli vaše pochybnost a nejistota ohledně správného splnění požadovaného cviku negativně neovlivňuje chování a předváděný výkon vašeho psa.

Ladislav Mach